Aleš

Aleš vznikl jako zdomácnělá zkrácená podoba jména Alexej, církevně Alexius. Jeho základem je řecké Alexios, odvozené od slovesa alexein, tedy bránit, chránit, odrážet. Význam se proto vykládá jako „obránce“ nebo „ochránce“. Stejný prvek nese i jméno Alexandr, kde se k němu přidává ještě význam „muž“.

Do českého prostředí se jméno dostalo přes latinskou církevní podobu Alexius, kterou k nám přinesla křesťanská tradice a úcta ke svatému Alexiovi. Čeština si z dlouhého tvaru odsekla konec a přidala měkké ukončení, jaké mají domácí jména typu Miloš nebo Radoš. Tím se z cizího Alexia stal naprosto český Aleš, který už dnes na svůj řecký původ nijak neupozorňuje.

Někdy se uvádí i možnost, že Aleš mohl vzniknout zkrácením jména Alexandr. Obojí je fonologicky myslitelné, protože obě jména začínají stejným prvkem, převažuje ale výklad přes Alexeje a Alexia. Příbuznými podobami jsou tak Alexej, Alexius, italské Alessio nebo západní Alexis, u nás dnes vnímané jako samostatná jména.

V českém občanském kalendáři má Aleš svátek 13. dubna, stejné datum platí i na Slovensku. Světeckým jmenovcem je svatý Alexius, asketa z Říma, jehož církevní památka připadá na 17. července. Dubnový termín tedy vychází z tradice občanského kalendáře, nikoli z přímé svátkové vazby na tohoto světce. V Polsku se plná podoba Aleksy slaví 24. dubna.

Jméno Aleš patřilo ve středověku k běžným jménům české šlechty. Nosil je například husitský válečník a politik Aleš Vřešťovský z Rýzmburka nebo Aleš Holický ze Šternberka, jedna z významných postav českého 15. století. V pozdějších stoletích Aleš ustoupil do pozadí a přežíval hlavně jako příjmení, nejznámější u malíře Mikoláše Alše.

Ke skutečnému návratu došlo ve dvacátém století. Aleš zapadl do vlny krátkých, čistě českých jmen a od šedesátých do osmdesátých let se dával velmi často. Rodiče na něm oceňovali, že je krátké, srozumitelné a nepůsobí ani vznešeně, ani venkovsky.

Aleš dnes působí jako spolehlivá klasika. Není módní ani zastaralý, prostě funguje. Muži narození v sedmdesátých a osmdesátých letech ho nosí ve velkých počtech, u novorozenců se objevuje spíš občas, často v rodinách, kde se jméno dědí po otci nebo dědovi.

Výhodou je jednoduchost. Aleš se dobře vyslovuje, těžko zkomolí a v cizině si s ním lidé poradí i bez háčku. Zdrobněliny si sice nevynucuje, ale Alešek zní v rodinném kruhu přirozeně. Jméno se snadno páruje s většinou českých příjmení a nepůsobí nijak nápadně, což bývá přesně to, co po něm rodiče chtějí.