Hubert

Jméno Hubert vzniklo ze starohornoněmeckého složeného tvaru Hugubert či Hugibert. První část hugu znamenala mysl, ducha a myšlenku, druhá část beraht značila jasný, lesklý, skvělý. Dohromady tedy vyjadřuje člověka jasné mysli, bystrého a duchaplného. Jde o typickou dvojčlennou germánskou konstrukci, jakou známe u celé řady jmen západoevropského středověku.

Obě složky mají v evropských jménech bohaté potomstvo. Ke kořeni hugu se hlásí Hugo, ke kořeni beraht patří Albert, Robert, Norbert, Dagobert, Gilbert i domácí Vojtěch v podobě Adalbert. Hubert tak stojí v hustě propletené rodině jmen, která se od Francie po Porýní šířila spolu s franskou šlechtou a církevní správou.

Do českých zemí se Hubert dostal z němčiny, a to hlavně prostřednictvím církve a šlechtických rodů. Nikdy nepatřil k nejčastějším jménům, držel se spíš v kruzích, kde se udržovala rodová jména, a v pohraničních oblastech s německy mluvícím obyvatelstvem. Latinská podoba Hubertus se dodnes objevuje v názvech svátků, mší a loveckých slavností.

Jméno proslavil svatý Hubert, biskup v Maastrichtu a Lutychu, který žil na přelomu sedmého a osmého století a zemřel roku 727. Podle tradice pocházel z akvitánské šlechty a před obrácením se s chutí věnoval loveckým radovánkám. Slavná legenda o jelenu s křížem mezi parohy, který ho přivedl na cestu k Bohu, se k jeho životu připojila až o mnoho století později a původně se vyprávěla o svatém Eustachovi.

Datum 3. listopadu se neváže k Hubertovu úmrtí, ale k přenesení jeho ostatků, které se podle tradice uskutečnilo v roce 743. Hubert je uctíván jako patron myslivců, lesníků, střelců a kovářů, a právě proto se v listopadu po českých lesích a zámcích slaví svatohubertské mše a jízdy s loveckými fanfárami. Jeho kříž se stal symbolem, který nosí myslivecké spolky na odznacích i na klopách.

V českém prostředí zůstávalo jméno po staletí spíš vzácné a slavnostní. Objevovalo se v šlechtických rodinách, kde se dědilo z generace na generaci, a v devatenáctém století je nesl například literární kritik Hubert Gordon Schauer. Ve druhé polovině dvacátého století se dávalo jen málo, spíš jako připomínka rodinné tradice.

Hubert dnes působí tradičně, až trochu starosvětsky, a právě to je jeho síla. Vyvolává představu lesa, mlhy nad polem a loveckých rohů, takže se často objevuje v rodinách myslivců, lesníků a lidí, kteří mají vztah k venkovu a k rodové paměti. Zároveň je dost neobvyklý, aby ve školní třídě nebyl druhý stejný.

Rodiče, kteří ho dnes volí, hledají jméno s historií a jasným tvarem, které se nedá zkrátit do módní zdrobněliny. Hubert snese vážnost i humor, v běžném hovoru se z něj rychle stane Hubi nebo Bertík, a to ho udrží při zemi. Jako druhé jméno slouží často tam, kde se po předcích dědí spolu s ním i příběh.