Alžběta

Jméno vychází z hebrejského Elíševa, které se nejčastěji vykládá jako „Bůh je má přísaha“, tedy „Bohu zaslíbená“. Vedle tohoto nejrozšířenějšího výkladu se objevuje i čtení „Bůh je hojnost“ nebo „Bůh je plnost“, protože druhá část jména se dá spojit s kořenem pro sytost a plnost. Jednoznačný výklad hebrejských jmen bývá obtížný, význam spojený s přísahou a zaslíbením však převažuje.

Z hebrejštiny se jméno dostalo přes řeckou podobu Elisabet do latiny jako Elisabeth a odtud do celé křesťanské Evropy. Čeština si je upravila po svém: z latinsko-německé podoby Elsbeth vznikla přehláskou a přesmyknutím Alžběta, tvar, který je dnes ryze domácí a v jiných jazycích ho nenajdeme. Vedle něj se od středověku užívala i zdrobnělá Eliška, která se postupně osamostatnila v plnohodnotné jméno.

Příbuzenstvo je široké. Ze stejného základu pocházejí Eliška, Bety, Liza, ale také španělská Isabel a z ní odvozená Izabela, kterou už dnes vnímáme jako samostatné jméno. Zaměňovat Alžbětu s Elenou, Eliánou nebo Elou je časté, jde ale o jiné jmenné rodiny.

Nositelkou, po které se svátek slaví, je svatá Alžběta Uherská, známá také jako Alžběta Durynská. Byla dcerou uherského krále Ondřeje II., provdala se za durynského lantkraběte a po jeho smrti se vzdala dvorského života. V Marburku založila špitál a sama v něm ošetřovala nemocné. Zemřela roku 1231, ještě ne třicetiletá, a už čtyři roky poté byla svatořečena. Stala se patronkou charitativní péče, pekařů a vdov.

Datum 19. listopadu vychází z tradice pozdně středověkého kalendáře, který její svátek kladl blízko dni jejího úmrtí. Církevní kalendář ji dnes připomíná 17. listopadu, český občanský kalendář zůstal u devatenáctého a stejně je tomu u slovenské Alžbety. Polská Elżbieta má svátek jinde, 18. června, protože se v polské tradici váže k jiné z mnoha svatých Alžbět.

V českých dějinách patří jméno mezi ta nejvýš postavená. Nosila je Eliška Přemyslovna, matka Karla IV., i Eliška Rejčka, česká a polská královna. Čtvrtou Karlovou manželkou byla Alžběta Pomořanská. Jméno tak bylo po celý středověk spojené s panovnickými dvory a zároveň se díky svaté Alžbětě drželo i mezi lidem, kde se běžně užívaly podoby Běta a Bětka.

Alžběta patří k jménům, která nikdy úplně nezmizela a přitom se nikdy nenosila masově. Působí tradičně, ale ne staromódně, protože ji drží nad vodou vznešený zvuk a velké historické nositelky. Rodiče ji volí, když chtějí jméno s jistotou a vahou, které bude stejně dobře znít u dítěte v pískovišti jako u dospělé ženy v profesním životě.

Velkou roli hraje souvislost s Eliškou. Ta se v posledních desetiletích stala jedním z nejoblíbenějších dívčích jmen a mnoho rodičů proto sáhne po úřední podobě Alžběta s tím, že doma se bude říkat Eliška nebo Bětka. Samotná Alžběta se přitom vrací i jako jméno používané denně, často v rodinách, které mají rády starobylá jména s jasnou historií.