Anděla

Jméno vychází z řeckého slova angelos, tedy posel. V antické řečtině šlo o docela obyčejné pojmenování pro toho, kdo přináší zprávu. Význam se posunul až s biblickými texty, kde angelos označuje posla Božího, a odtud pochází naše slovo anděl. Ženská podoba Anděla tak nese význam „andělská“ nebo „poslice“, přičemž oba výklady se v příručkách objevují vedle sebe.

Do češtiny se jméno dostalo prostřednictvím latiny, která z řeckého angelos udělala angelus a k němu ženské Angela. Latinská podoba se šířila se křesťanstvím po celé Evropě a v jednotlivých jazycích se usadila různě. Čeština si ji nepřevzala v cizí formě, ale přeložila si ji vlastním slovem, a tak vznikla Anděla, jméno zcela domácí na pohled, přesto středomořského původu.

Rodina příbuzných jmen je široká. Nejblíže stojí Angela a Angelina, dále Angelika, která má sice odlišnou příponu, ale stejný základ, a polská Aniela. Mužským protějškem je u nás vzácný Andělín, v cizině pak Angelo a Angel. Do stejného hnízda patří i příjmení a místní názvy odvozené od slova anděl.

Jména Angela a Anděla se v církevním kalendáři pojí s několika ženami. Nejznámější je Angela z Foligna, italská mystička ze 13. století, jejíž den se v Polsku slaví 4. ledna a s nímž je spojena i polská podoba Aniela. Dále Angela Merici, zakladatelka řádu voršilek, která se věnovala vzdělávání dívek. Datum 11. března, jak je zná český občanský kalendář, však vychází z tradice a z postupného přerozdělování jmen v kalendáři, ne z jednoho jasně určitelného světeckého svátku.

V českých zemích se Anděla užívala od středověku, hojně pak v době baroka, kdy byla oblíbená jména s náboženským obsahem. V matrikách se objevuje střídavě jako Anděla, Angela i latinské Angela, podle toho, kdo zápis pořizoval. V 19. století jméno neslo příchuť venkovské zbožnosti, později se z běžného užívání pomalu vytrácelo.

Na Slovensku se prosadila podoba Angela, která má svátek ve stejný den, 11. března. Rozdíl mezi českou přeloženou a slovenskou latinskou formou dobře ukazuje, jak různě si dva blízké jazyky poradily se stejným vzorem.

Anděla dnes působí jako jméno z babiččiny generace, které se ale nedá odbýt jako zaprášené. Má v sobě klid a určitou vznešenost, a právě to ji řadí mezi jména, po kterých rodiče sahají, když chtějí něco starobylého a zároveň nepříliš rozšířeného. Volí ji častěji ti, kdo se dívají do rodinné historie, nebo ti, které přitahuje jeho průzračný význam.

Častěji než česká Anděla se v posledních desetiletích objevuje mezinárodní Angelina nebo Angelika, které zní světověji. Kdo se rozhodne pro Andělu, dostává jméno s jasnou výslovností, snadným skloňováním a s celou řadou vlídných domácích podob od Andělky po Andu. Nositelky si přitom obvykle rychle odvyknou vtipům o svatozáři, protože jsou na ně zvyklé od první třídy.