Anežka

Základem jména je řecké přídavné jméno hagnos s významem čistý, svatý, nedotčený. Ženská podoba Hagné se v antickém světě používala jako osobní jméno a přes latinu se rozšířila po celé Evropě v podobě Agnes. Právě latinská Agnes je předkem všech dnešních variant od francouzské Agnès po maďarskou Ágnes.

Latinské ucho si jméno velmi brzy spojilo se slovem agnus, tedy beránek. Jazykově jde o pozdější, lidový výklad, historicky ale nesmírně vlivný: beránek se stal pevným znakem svaté Anežky a doprovází ji na obrazech i v chrámových oknech. Oba významy tak nakonec splynuly v jeden obraz nevinnosti.

Do češtiny přišlo jméno v době, kdy se latinská Agnes běžně počešťovala. Ze zdrobnělého tvaru Agneška se vlivem změkčení a zjednodušení souhlásek vyvinula Anežka, tedy podoba, kterou jiné jazyky nemají a která je opravdu domácí. Blízká jsou jí slovenská Agnesa, polská Agnieszka a španělská Inés, vzdálenější příbuzenství pak spojuje Anežku s jinými jmény na téma čistoty a světla.

Datum 2. března patří v českém prostředí svaté Anežce České, dceři krále Přemysla Otakara I. Místo výhodného sňatku si vybrala klášterní život, v Praze Na Františku založila klášter i špitál a stála u vzniku řádu křižovníků s červenou hvězdou. Zemřela 2. března 1282 a tento den jejího úmrtí se udržel v občanském kalendáři. Svatořečena byla až v listopadu 1989, několik dní před pádem komunistického režimu, a její kanonizace se proto v české paměti spojila s nadějí na svobodu.

Starší a v Evropě rozšířenější je svatá Anežka Římská, mladá mučednice z počátku čtvrtého století, jejíž památka připadá na 21. ledna. Odtud pochází polský termín svátku Agnieszky. Právě díky ní se jméno ve středověku dostalo do celého latinského Západu a stalo se běžným i mezi šlechtou.

Ve starší češtině bylo jméno Anežka doma jak na hradech, tak ve vsích. Nosily ho přemyslovské a lucemburské princezny, ale objevuje se i v městských knihách u pradlen a šenkýřek. Ve dvacátém století prošlo obdobím, kdy působilo jako jméno babiček, a od devadesátých let se výrazně vrátilo mezi jména, která rodiče vybírají kvůli jejich ráznosti a historické hloubce.

Anežka dnes patří mezi jména, která se vrátila z půdy do dětského pokoje. Rodiče na ní oceňují, že je jednoznačně české, dobře se skloňuje a nesplývá s ničím jiným. Zní pevně a trochu svéhlavě, takže se hodí i dospělé ženě, což u zdrobnělých jmen není samozřejmé.

V dětských kolektivech se z Anežky obvykle stane Nežka nebo Aneška, mezi dospělými naopak většina nositelek zůstává u plného tvaru. Jméno působí zároveň tradičně i svěže: odkazuje na světici a středověk, ale mezi současnými dětskými jmény vyznívá spíš originálně než starosvětsky.