Anna

Anna vychází z hebrejského Channa, odvozeného od základu chen, který znamená milost, přízeň, laskavost. Odtud tradiční české výklady „milostná“ a „milostiplná“, někdy se význam opisuje i jako „Bůh mi dal milost“. Výklad je mezi jazykovědci ustálený, spory se vedou nejvýš o odstín, tedy zda jde spíš o tu, která milost dostává, nebo o tu, která ji sama rozdává.

Do evropských jazyků se jméno dostalo přes řecký a latinský překlad Bible, kde hebrejské Channa zdomácnělo v podobě Anna. Právě latinská forma přišla s křesťanstvím do českých zemí a ve středověku se stala jedním z nejběžnějších ženských jmen vůbec, srovnatelně s Marií a Kateřinou. Písemné záznamy z měst i venkova ji uvádějí po celá století bez přerušení.

Ze stejného kořene vyrostla celá rodina jmen. Hana je vlastně starší hebrejská podoba téhož jména, dnes ji ale chápeme jako samostatné jméno. Aneta se vyvinula z francouzského zdrobnělého Annette, Anita ze španělského zdrobnění a anglické Nancy vzniklo z Ann. Anna se také ochotně spojuje s dalšími jmény do dvojic, nejčastěji jako Anna Marie nebo v podobě Marianna. S Anežkou, která pochází z latinského Agnes, spřízněná není, přes podobný začátek jde o jiný původ.

Bible zná Annu dvakrát. Ve Starém zákoně je to matka proroka Samuela, která dlouho neměla děti a svého syna pak zaslíbila Bohu. V Novém zákoně vystupuje prorokyně Anna, jež v jeruzalémském chrámu poznala v malém Ježíšovi očekávaného Mesiáše.

Svátek 26. července patří svaté Anně, matce Panny Marie. Kanonická evangelia ji nezmiňují, její jméno i příběh známe z apokryfního Jakubova protoevangelia. Její úcta se v Evropě rozšířila ve středověku a byla obrovská, stala se patronkou matek, těhotných žen, vdov, ale také havířů a krajkářek. Od roku 1969 se v západní církvi tento den slaví společně se svatým Jáchymem, Anniným mužem.

U nás připomínají svatou Annu desítky kostelů, kaplí a poutních míst a hlavně staré přísloví „Svatá Anna, chladna z rána“, které si na konci července připomíná, že vrchol léta je za polovinou. Jméno nosily i významné ženy českých dějin, mezi nimi Anna Jagellonská, manželka Ferdinanda I. Habsburského. Zároveň to po celá století bylo běžné jméno selek, služek i městských paní, což mu dodalo pověst jména lidového a domácího.

Anna nikdy nevymizela a nikdy nebyla směšně módní, což je u jmen vzácná kombinace. Po generacích, kdy vyznívala trochu babičkovsky, se vrátila zpátky mezi jména, která rodiče vybírají pro novorozené dcery. Pomohlo jí, že je krátká, dobře se vyslovuje v cizině a nedá se zkazit.

Sedí malé holčičce i dospělé ženě, protože má celou škálu poloh. Anička působí měkce a dětsky, Aňa moderně a nenuceně, samotná Anna klidně a sebejistě. Často se objevuje také ve dvojjmenných spojeních, nejčastěji jako Anna Marie, kde si zachovává tradiční tón, ale zní o něco slavnostněji.