Antonie

Základem jména je římské rodové jméno Antonius, které nesl například Marcus Antonius, spojenec Caesarův a druh Kleopatřin. Antonie tedy původně znamenala „žena z rodu Antoniů“. Etymologie samotného rodového jména je sporná, nejčastěji se předpokládá předlatinský, zřejmě etruský základ, jehož význam se už nedá bezpečně určit.

Protože smysl jména zůstal nejasný, hledali ho už pozdně antičtí a středověcí vykladači v řečtině. Odtud pochází dnes nejrozšířenější výklad „přední, vynikající“, případně „čelící nepřízni“, který uvádějí i české kalendáře. Jde tedy o pozdější připojený význam, nikoli o doložený původ, což mu ale na oblibě nikdy neubralo.

Do češtiny se jméno dostalo z latiny prostřednictvím církve, a to nejprve v mužské podobě Antonín. Ženská Antonie se u nás rozšířila později, hlavně v barokní a obrozenecké době, často ve spojení Marie Antonie. Příbuzné jsou Antonín, Antonína, Antoaneta i francouzská Antoinette, která z Antonie vznikla zdrobněním.

Datum 12. června drží Antonie v českém občanském kalendáři z jednoduchého důvodu. Hned následující den, 13. června, patří svatému Antonínovi z Padovy, jednomu z nejoblíbenějších světců katolické Evropy. Ženská podoba jména se v kalendáři usadila v jeho těsné blízkosti, podobně jako u dalších párů mužských a ženských jmen.

Světice tohoto jména existují, nejčastěji se připomíná mučednice Antonína, jejíž kult je doložen ve východních i západních martyrologiích. Právě na ni odkazuje polský termín 1. března, kdy se slaví Antonina. Slovenský kalendář má Antónii 6. ledna, takže české, slovenské a polské datum se navzájem liší a vycházejí z odlišné kalendářní tradice.

V českých zemích bylo jméno běžné od 18. století, a to ve všech vrstvách. V šlechtických rodinách se objevovalo v dvojjmenných spojeních, na venkově pak v podobě Tonka nebo Tonička, kterou znají i starší matriky a literatura 19. století.

Antonie dnes patří k jménům, která se vrátila z babiččiny skříně a slušně jim to sedí. Působí elegantně a trochu literárně, zároveň má praktickou výhodu v celé řadě domácích tvarů, od hravé Toničky po úsečné Toni. Rodiče ji volí často právě proto, že není všude a přitom ji nikdo nemusí hláskovat.

Zajímavá je i kombinace stylů. Plné jméno zní slavnostně a hodí se na diplom i na vizitku, zdrobnělina Tonička je naopak měkká a dětská. Jméno tak roste s nositelkou a nepůsobí ani jako módní výstřelek, ani jako muzeální kousek.