Antonín

Základem je latinské rodové jméno Antonius, které nesl jeden z významných římských rodů. Právě z rodu Antoniů pocházel i Marcus Antonius, vojevůdce a soupeř pozdějšího císaře Augusta. Vlastní etymologie je sporná, protože jméno je pravděpodobně starší než latina sama a bývá odvozováno z etruštiny, kde už dnes jeho původní smysl nedokážeme spolehlivě určit.

Nejrozšířenější výklad, který uvádějí i české kalendáře, spojuje jméno s významem „přední, vynikající“. Toto vysvětlení vzniklo přiblížením k řeckému slovesu s významem stavět se vpředu, čelit. Jde tedy spíše o pozdější lidový výklad než o prokázaný původ, přesto se vžil a dobře ke jménu sedí.

Do češtiny se jméno dostalo prostřednictvím církevní latiny v podobě Antonius a postupně se přizpůsobilo domácímu hláskosloví na Antonín. Vedle něj u nás žije i kratší Anton, na Slovensku v roli hlavní podoby. Ženským protějškem je Antonie, příbuzné je rovněž jméno Antonín ve složených tvarech typu Anton Pavlovič v ruském prostředí a italské Antonio.

Svátek 13. června patří svatému Antonínu Paduánskému, portugalskému rodákovi, který vstoupil k františkánům a stal se jedním z nejslavnějších kazatelů své doby. Zemřel roku 1231 u Padovy a už za rok byl prohlášen za svatého, což je v dějinách církve výjimečná rychlost. Datum svátku odpovídá dni jeho úmrtí.

Právě tento světec z Antonína udělal jméno neobyčejně populární. Bývá uctíván jako pomocník při hledání ztracených věcí, a proto se na něj obraceli lidé všech stavů. Jeho sochy s knihou a dítětem v náručí stojí v mnoha českých kostelích a jeho jméno se přenášelo na kaple, poutní místa i na křtěné děti.

Starší tradice zná i svatého Antonína Velikého, egyptského poustevníka ze 4. století, jehož den připadá na 17. ledna. Právě tomu vděčí za datum svého svátku polský Antoni. V českém prostředí bylo jméno Antonín hojné zejména od barokní doby a v devatenáctém a první polovině dvacátého století patřilo k naprosto běžné výbavě každé vesnice.

Antonín patří ke jménům, která se dlouho vnímala jako starosvětská. Rozšířené bylo především u generací narozených v první polovině dvacátého století, pak na několik desetiletí ustoupilo. Dnes se vrací jako součást vlny jmen po pradědech, kde vedle Františka, Vojtěcha nebo Josefa působí nečekaně svěže.

Rodiče, kteří dnes volí Antonína, obvykle sázejí na jeho pevnost a na to, že se nedá zkazit módou. Malý Toník znamená jméno hravé, dospělý Antonín pak jméno vážené. Praktická výhoda spočívá v šíři domácích tvarů, protože od důvěrného Tondy po úřední plné jméno je k dispozici celá škála oslovení.