Běla

Základem jména je praslovanské *bělъ, tedy bílý, světlý, jasný. Ve staré slovanské jmenné tradici byla barva bílá spojována s čistotou, svátečností a dobrým znamením, proto se objevuje v celé řadě pojmenování. Běla se tak řadí ke jménům jako Běloslava nebo Bělomíra, která se sice běžně neužívají, ale ukazují, že kořen běl- byl ve jménech doma.

Význam bílá spojuje Bělu s jmény, která k nám přišla ze západu. Italská Bianca, francouzská Blanche, španělská Blanca a přes ně i domácí Blanka znamenají doslova totéž. Běla proto v devatenáctém století fungovala jako přirozený počeštěný protějšek těchto módních cizích jmen a někdy sloužila i jako domácká podoba jmen typu Izabela nebo Arabela, kde se ovšem jedná o náhodnou zvukovou podobnost, ne o příbuznost.

Podobné jméno znají i další slovanské jazyky, v jihoslovanském prostředí se vyskytuje ženská Bela a příbuzná Biljana. Maďarské Béla je naproti tomu jméno mužské a jeho výklad je sporný, nejčastěji se odvozuje od slovanského základu pro bílou, uvažuje se ale i o domácím maďarském původu. S českou Bělou ho tedy spojuje nanejvýš kořen, nikoli užívání.

V českém občanském kalendáři připadá Běla na 21. ledna. Vlastní světici toho jména církevní kalendář nezná, datum vychází z kalendářní tradice. Ve stejný den si katolická církev připomíná svatou Anežku Římskou, mladičkou mučednici, jejíž jméno i legenda jsou od nepaměti spjaty s obrazem bílého beránka a s panenskou čistotou. Právě tato symbolika bílé barvy se obvykle uvádí jako důvod, proč Běla stojí v kalendáři zrovna tady.

Jako křestní jméno se Běla prosadila hlavně v době národního obrození, kdy se hledaly domácí náhrady za jména cizího původu. Sedělo jí, že byla krátká, srozumitelná a zároveň poetická, což vyhovovalo vkusu tehdejší literatury. Nikdy se ale nestala jménem masovým, po celé dvacáté století patřila k těm, která se objevovala spíše ojediněle a často v rodinách s citem pro slovanskou tradici.

Běla dnes působí zároveň tradičně i svěže. Patří k té skupině krátkých slovanských jmen, která se po desetiletích ticha vracejí, protože rodičům zní jemně a přitom nejsou obehraná. Velkou výhodou je jednoduchost, jméno má dvě slabiky, snadno se vyslovuje a v cizině se bez háčku píše jako Bela.

Dává se spíš zřídka a většinou vědomě, jako rozhodnutí pro něco nevšedního. Sedne holčičce i dospělé ženě, nezdrobňuje se násilím a nikdy nezní dětinsky. Často ji volí rodiny, kterým se líbí i jména Zora, Květa nebo Milena, tedy jména s jasným českým zvukem a průzračným významem.