Blahoslav

Jméno vzniklo spojením dvou základů, které se ve slovanských jménech opakují po celá století. První část odkazuje na blaho, tedy blaženost, dobro a spokojenost, druhá na slávu neboli oslavování a chválu. Nejčastěji se význam vykládá jako „ten, kdo slaví blaho“ nebo jednoduše „blažený, oslavovaný“. Přesný slovosledný smysl takových dvojčlenných jmen ale často nelze určit, u řady z nich šlo spíš o slavnostní složení dvou příznivých slov než o přesnou větu.

Blahoslav patří do velké rodiny slovanských jmen se složkou slav, kam náleží Bohuslav, Miroslav, Jaroslav, Vratislav nebo Václav. Blízko má také ke jménům odvozeným od základu blah, tedy k Blahomírovi a k domácímu Blažejovi, ten je ovšem latinského původu a s Blahoslavem souvisí jen podobným zvukem. V češtině se přídavné jméno blahoslavený ujalo jako církevní termín pro latinské beatus, a proto bývá Blahoslav chápán i jako domácí významový protějšek jména Benedikt, které znamená požehnaný.

Do širšího užívání se jméno dostalo hlavně díky národnímu obrození, kdy se křísila nebo znovu sestavovala stará slovanská jména a zapisovala se do jmenných seznamů. Ve starší době se Blahoslav objevoval spíš jako jméno přijaté v dospělosti nebo jako jméno literární, mezi běžnými křestními jmény nikdy nezdomácněl tak jako Miroslav či Bohuslav.

Svátek slaví Blahoslav v českém kalendáři 30. dubna, na Slovensku o víc než měsíc dřív, 21. března. Světec toho jména není znám, datum tedy vychází z tradice občanského kalendáře, do něhož byla slovanská jména doplňována zejména v 19. a 20. století. Český termín má tu výhodu, že padá na poslední dubnový den, kdy se pálí vatry a staví májky, takže svátek splývá s docela hlučnou lidovou slavností.

Povědomí o slově Blahoslav u nás dlouho držel především Jan Blahoslav, biskup Jednoty bratrské, překladatel Nového zákona, hudební teoretik a autor české gramatiky. Šlo sice o příjmení, ale právě jeho pověst dodala jménu vážný, vzdělanecký a zároveň protestantský tón. V rodinách spjatých s Jednotou bratrskou, s Českobratrskou církví evangelickou nebo s husitskou tradicí se proto Blahoslav dával častěji než jinde.

Blahoslav dnes působí výrazně tradičně, až archaicky. Rodiče ho volí zřídka a většinou s vědomím, že sahají po jménu s rodinnou nebo církevní historií, často v evangelickém prostředí nebo tam, kde se drží obrozenecká jména. Nositelé bývají spíš ze starších generací a v běžném hovoru se z nich takřka vždy stane Blahoš.

Na jméno se dobře váže jeho průhledný význam, což je výhoda i nevýhoda. Zní jako dobré přání, ale zároveň svádí k žertování, a tak se mu mladší rodiče vyhýbají podobně jako dalším dvojčlenným slovanským jménům. Krátká podoba Blahoš přitom znějí vlídně a docela dnešně, takže jméno má šanci vydržet jako nenápadná rarita s dobrým rodokmenem.