Blanka

Význam jména Blanka je průzračný: bílá, čistá, světlá. Do češtiny se dostalo z románského prostředí, konkrétně ze španělské podoby Blanca, která se opírá o přídavné jméno blanco, tedy bílý. Sama tato románská slova mají hlubší kořen v germánském blank ve významu lesklý, svítící, bílý, takže Blanka patří k jménům, která se po Evropě přelévala z jazyka do jazyka a cestou měnila zvuk, ne však význam.

V češtině se jméno objevuje především díky panovnickým rodům. Ve středověku bylo běžné ve Francii jako Blanche a ve Španělsku jako Blanca a spolu se šlechtickými sňatky putovalo dál na severovýchod. Česká podoba s koncovkou -ka se dobře přizpůsobila domácímu skloňování a dnes působí, jako by u nás byla odjakživa.

Nejbližšími příbuznými jsou italská Bianca, francouzská Blanche a španělská Blanca. Latinským protějškem ve významu je jméno Candida, které také vychází z představy bělosti a čistoty. Ve starších českých textech se lze setkat i s počeštěným tvarem Blažena, ten však má jiný původ a s Blankou souvisí jen podobným zvukem.

Nejznámější historickou nositelkou je Blanka z Valois, první manželka Karla IV. a česká královna. Do Prahy přišla jako velmi mladá žena, byla oblíbená a její předčasná smrt v roce 1348 patřila k tichým tragédiím Karlova života. Pohřbena byla v chrámu svatého Víta. Právě díky ní se jméno v českém prostředí zabydlelo jako jméno vznešené a zapamatovatelné.

Druhou velkou Blankou evropských dějin je Blanka Kastilská, francouzská královna a matka Ludvíka IX. Vládla jako regentka a byla známá rozhodností i politickou obratností. Obě tyto ženy pomohly jménu k dobré povaze, i když ani jedna z nich není světicí.

Druhý prosinec nemá u Blanky jasného církevního patrona. Datum vychází z tradice českého občanského kalendáře, kde se jméno ustálilo mezi adventními dny. Na Slovensku se Blanka slaví v jiné části roku, 16. června, což u jmen přijatých z cizích jazyků není nic výjimečného.

Blanka dnes působí jako jméno klidné a kultivované, trochu starosvětské v tom dobrém smyslu. Nejčastěji ho nosí ženy, které se narodily ve druhé polovině dvacátého století, kdy bylo vyloženě v kurzu. U malých dětí se objevuje spíš zřídka, a právě proto dnes zní osvěživě a nesplývá s ostatními jmény ve třídě.

Rodiče, kteří ho volí, obvykle hledají něco jemného, co nezní přehnaně moderně ani lidově. Blanka se pěkně skloňuje, snese formální oslovení i domácí Blaničku a nekomolí se v cizině, protože Blanca, Blanche i Bianca jsou všude pochopitelné.