Bruno

Jméno vychází ze staroněmeckého základu brun s významem „hnědý, temný, lesklý“. Právě od tohoto slova pochází i pojmenování medvěda v germánských jazycích, protože zvíře se z úcty a strachu nenazývalo pravým jménem, ale opisem „ten hnědý“. Odtud dvojí výklad, se kterým pracuje i český kalendář: Bruno jako „hnědý“ a Bruno jako „medvěd“.

Vedle tohoto nejrozšířenějšího vysvětlení se objevuje i druhá možnost, totiž spojení se starogermánským brunja, tedy „pancíř, krunýř“. V takovém případě by jméno původně označovalo chráněného, obrněného muže. Obě etymologie se u krátkých germánských jmen běžně prolínají a jednoznačně rozhodnout nelze, výklad „hnědý, medvěd“ však mezi jazykovědci převažuje.

Do českých zemí se Bruno dostalo z němčiny, a to už ve středověku, hlavně díky církevnímu prostředí a šlechtě. Blízká jsou mu ženská jména Bruna a Brunhilda, v germánských jazycích pak celá skupina jmen se základem brun. Latinské podoby Bruno a Brunon se v listinách používaly vedle sebe, což vysvětluje polské Brunon.

Nejznámějším nositelem jména je svatý Bruno z Kolína nad Rýnem, učený kněz a zakladatel řádu kartuziánů. V 11. století opustil kariéru ve školách a úřadech a odešel do horské samoty v Chartreuse, kde vznikl přísný kontemplativní řád. Jeho jméno tak u nás dodnes zaznívá v souvislosti s kartuziánskými klášterovými tradicemi.

Pro české a středoevropské dějiny je důležitý také Bruno z Querfurtu, misijní biskup a mučedník, který zahynul při misii mezi pohanskými Prusy na počátku 11. století. Zemřel v březnu roku 1009 a právě k tomuto březnovému datu se váže slovenský svátek Bruna 10. března. Další výraznou postavou byl Bruno ze Schauenburku, olomoucký biskup a blízký spolupracovník Přemysla Otakara II., který výrazně zasáhl do kolonizace Moravy.

Červnové datum 11. června vychází z tradice českého občanského kalendáře a nekryje se s hlavním svátkem žádného z těchto Brunů. V Čechách a na Moravě se jméno drželo především ve městech s německým obyvatelstvem, po roce 1945 proto zřetelně zesláblo a přežívalo hlavně v rodinách, které na svého Bruna vzpomínaly po generacích.

Bruno u nás zůstává jménem pro pár odvážných rodičů. Zní krátce, mužně a zároveň dobrácky, protože medvědí asociace je pro většinu lidí spíš sympatická než hrozivá. Dobře se páruje s českými příjmeními, nemá zdrobnělinu, která by zněla infantilně, a v dospělosti nese jistou důstojnost.

Vnímání jména se v posledních letech proměnilo. Zatímco starší generace ho spojovala s německy mluvícími sousedy a starými rodinnými fotografiemi, dnešní rodiče ho volí pro mezinárodní znělost, protože Bruno se stejně snadno vysloví v Praze, Miláně i Madridu. Nejčastěji je slyšet ve městech a v rodinách, které hledají jméno krátké, snadno zapamatovatelné a přitom nikoli rozšířené.