Dita

Dita patří ke jménům, která se osamostatnila z domácí podoby něčeho delšího. Nejčastěji se vykládá jako zkrácenina germánského jména Edita, jehož základem jsou staroanglické prvky ead ve významu majetek, bohatství či štěstí a gyth ve významu boj. Edita by se tedy dala volně přeložit jako ta, která bojuje za bohatství nebo bojovnice obdařená štěstím. Druhá vysvětlení vedou k hebrejské Juditě, kde jméno znamená žena z Judeje, tedy Židovka.

Který z obou zdrojů převažuje, nelze u jednotlivé nositelky určit. V praxi se používaly oba a Dita si z nich vzala jen zvukové jádro. Právě to je u domácích podob obvyklé, koncovka i začátek odpadnou a zůstane snadno vyslovitelná dvojslabičná forma. Do češtiny se Dita dostala nejspíš přes německé prostředí, kde se podoby Dita a Ditta užívaly jako zdrobněliny jmen Edith, Judith i Dietrich­ovských ženských variant.

Blízkými jmény jsou tedy Edita a Judita, dále pak anglická Edith, německá Edeltraud v rovině stejného slovního základu a maďarská Ditta. Od Dity je nutné odlišit jméno Dina, které má vlastní hebrejský původ, i Ditu ve smyslu italského slova pro prst, s nímž jméno nemá nic společného.

Datum 27. března vychází z tradice českého občanského kalendáře, kde si Dita našla vlastní místo až v době, kdy se z domácké podoby stalo samostatné úřední jméno. Světec či světice tohoto jména se ke dni neváže. Kdo hledá církevní pozadí, musí se obrátit k původním jménům, tedy k svaté Editě z Wiltonu, anglosaské řeholnici z desátého století, nebo k biblické Juditě, hrdince stejnojmenné knihy Starého zákona.

U nás se Dita objevovala nejprve jen v rodinném hovoru jako oslovení Judit a Edit. Do matrik začala pronikat ve dvacátém století, kdy se krátká, mezinárodně srozumitelná jména stala módou. Silnou vlnu zažila v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy zněla svěže a městsky.

V české literatuře jméno zpopularizovala Dita Saxová, titulní postava románu Arnošta Lustiga o dívce, která přežila válku a hledá místo v poválečném světě. Filmové zpracování s Kristou Havránkovou jméno v šedesátých letech ještě víc rozšířilo.

Dita zní i po desítkách let svěže. Není zatížená obrazem babiček ani vlnou nejnovějších módních jmen, takže si drží příjemnou neutralitu. Rodiče ji volí, když chtějí jméno krátké, snadno vyslovitelné v cizině a bez nutnosti zdrobňovat, i když domácích podob nabízí dost.

Dnes se dává spíš vzácněji než v sedmdesátých letech, o to víc ale vyniká. Hodí se k dlouhým i krátkým příjmením, v angličtině ani němčině nedělá potíže a dívku neškatulkuje do žádné epochy. Mnoho nositelek starší generace navíc nese v dokladech Editu nebo Juditu a Dita je jim jménem, které si vybraly samy.