Ema

Ema vychází ze staroněmeckého základu ermin nebo irmin, který se překládá jako celý, veškerý, všeobsáhlý, a přeneseně také velký a mocný. Původně nešlo o samostatné jméno, ale o zkrácenou domáckou podobu delších germánských jmen, která tímto prvkem začínala. Patřily mezi ně Ermgarda a Irmgarda, Ermentruda nebo Ermelinda. Zkrácená Emma se osamostatnila natolik, že delší předlohy vytlačila a dnes je většina lidí vůbec nespojuje.

Vedle tohoto nejrozšířenějšího výkladu se objevuje i druhotné chápání jména ve smyslu pečovatelka, ochránkyně, které vychází spíš z pozdějšího lidového výkladu než z doložené etymologie. Germánský základ irmin má ostatně kořeny v mytologii, kde označoval cosi mohutného a vše zahrnujícího. Odborníci se shodují na významovém okruhu velikosti a celistvosti, drobné odstíny výkladu se ale liší.

Ema se občas plete s Emilií nebo Emanuelou, s nimiž ale nemá nic společného. Emilie pochází z latinského rodového jména Aemilius, Emanuela z hebrejštiny. Pravopisná dvojice Ema a Emma odráží jen různý způsob zápisu téhož jména. V Česku se ustálila počeštěná podoba s jedním m, ve většině Evropy převládá Emma.

Nejslavnější českou nositelkou tohoto jména je Emma Regina, manželka knížete Boleslava II. a matka Oldřicha. Nechávala razit vlastní denáry s nápisem EMMA REGINA, což je na konci desátého století pro ženu v českých zemích naprostá výjimka. Jméno tedy v Čechách zaznělo velmi brzy a hned v nejvyšších patrech společnosti.

V křesťanském kalendáři se objevuje několik světic tohoto jména. Nejznámější je Hemma Gurcká, korutanská šlechtična z jedenáctého století, která založila klášter v Gurku a je patronkou Korutan. Ve Šlesvicku a Brémách se připomíná Emma z Lesum, vdova známá štědrostí k chudým. Datum 8. dubna v českém občanském kalendáři ovšem nevychází z konkrétního svátku některé z nich, opírá se o tradici jmenného kalendáře. Proto se Ema slaví jinde jindy, na Slovensku 30. ledna a v Polsku jako Emma 24. listopadu.

V českých zemích bylo jméno po středověku spíš vzácné, jako výrazněji doložené se vrací v devatenáctém století. Tehdy ho proslavila pěvkyně Ema Destinnová a jméno začalo znít vznešeně a světácky. Druhá velká vlna přišla až po roce 2000 a ta trvá.

Ema patří k jménům, která se po roce 2000 vrátila z archivu rovnou mezi ta nejžádanější. Rodiče na ní oceňují krátkost, měkký zvuk a to, že funguje doma i v cizině bez jediné úpravy. Neznělo by divně v matrice z devatenáctého století ani ve školní třídě, kterou dnes potkáte na chodbě.

Jméno působí nadčasově, ne retro. Nenese s sebou obraz konkrétní generace, a proto se hodí dítěti i dospělé ženě. Občas se objeví ve dvojici Ema a Ela nebo Ema a Anna, což ukazuje, kam se dnešní vkus kloní: ke krátkým jménům s otevřenými samohláskami. Kdo chce delší slavnostní tvar, sáhne po zápisu Emma.