Emanuel

Emanuel vychází z hebrejského Immanu'el, které se překládá jako „Bůh s námi“. Jde o složeninu, kde první část znamená „s námi“ a druhá je jedno z označení Boha. Nejde tedy o jméno v původním slova smyslu, ale o větu, která se jménem stala.

Do Evropy se dostalo přes řecké a latinské podoby biblického textu. Prorok Izaiáš tímto slovem označuje dítě, jehož narození ohlašuje, a Matoušovo evangelium tento výrok vztahuje na Ježíše. Právě proto se jméno dlouho vnímalo jako téměř příliš vznešené a v západní Evropě se rozšířilo až ve středověku, nejdřív na Pyrenejském poloostrově a v Itálii.

Z téhož základu pochází celá rodina jmen. Španělské a portugalské Manuel, italské Emanuele, francouzské Emmanuel i německé Immanuel jsou jen různě obroušené podoby téhož slova. Do češtiny přišel Emanuel z latiny prostřednictvím církevního kalendáře a zdomácněl natolik, že si vytvořil vlastní řadu mazlivých tvarů. Ženskou obdobou je Emanuela, zkracovaná na Emu, i když ta má i jiné zdroje.

Datum 26. března vychází z tradice církevního kalendáře. K tomuto dni se v martyrologiích připomíná mučeník Emanuel, o jehož životě se ovšem dochovalo jen málo spolehlivého. Příznačná je blízkost 25. března, kdy se slaví Zvěstování Páně, tedy svátek spojený právě s tím Izaiášovým proroctvím, z něhož jméno pochází.

U nás se Emanuel začal ve větší míře používat v době barokní zbožnosti a v 19. století patřil k jménům, která se ráda dávala v měšťanských rodinách. Najdeme je u hudebníků, učitelů i vědců té doby. Svou roli sehrála i obliba jména v habsburské a portugalské dynastické tradici, kde vládl Manuel I. a v savojském rodu Viktor Emanuel.

Ve dvacátém století jméno postupně ustoupilo, ale nikdy nezmizelo. Podoba Eman se dokonce v hovorové češtině osamostatnila a zní v ní kus dobrácké lidovosti.

Emanuel dnes patří k jménům, která rodiče volí vědomě a s rozmyslem. Působí tradičně, trochu literárně a má v sobě klid, jaký módní krátká jména nemají. Zároveň nabízí praktický ústupový tvar, protože z Emanuela je snadno Eman nebo Emánek, a to je jméno do partičky i do školní třídy.

Vrací se spolu s dalšími jmény z pradědečkovské generace, jako je Vojtěch, Kryštof nebo Bohumil. Někoho může odrazovat jeho délka a slavnostní vyznění, jiného přitahuje právě to, že se nositel nikdy nesetká se třemi jmenovci v jedné šatně. V českém prostředí je vnímán jako jméno ryze domácí, přestože jeho význam pochází z hebrejštiny.