Emil

Jméno vychází z latinského rodového jména Aemilius. Tak se jmenoval jeden z nejstarších a nejvlivnějších římských rodů, z něhož pocházeli konzulové i vojevůdci. Samo rodové jméno se nejčastěji vysvětluje z latinského aemulus, tedy „soupeřící, snažící se vyrovnat“, odkud pochází význam horlivý a soutěživý. Jde ovšem o výklad, který není jistý, protože u starých římských rodových jmen se původ často ztrácí v předlatinských, možná etruských vrstvách.

Do češtiny se Emil dostal přes latinu a hlavně přes němčinu a francouzštinu v 19. století, kdy evropská móda oživovala antická jména. Ve stejné době se u nás ujala i ženská obdoba Emilie, případně Emílie, a v církevním prostředí delší Emilián. S Emilem bývá mylně spojována Amálie, ta má ale docela jiný, germánský základ ve slově amal, značícím píli a práci.

Příbuzné podoby najdeme po celé Evropě. Románské jazyky si uchovaly delší tvar Emilio a Émile, germánské a slovanské jazyky dávají přednost kratšímu Emil. Do rodiny patří také italské Emiliano nebo španělské Emiliano a přes ně i název italského regionu Emilia, který nese jméno starořímské silnice Via Aemilia.

Datum 22. května souvisí s dvojicí severoafrických mučedníků, Casta a Aemilia, kteří podle staré tradice zahynuli v Kartágu za pronásledování křesťanů ve 3. století. O jejich odvaze se zmiňují raně křesťanští autoři a jejich památka se v kalendářích drží právě na konci května. Jinde v okolních zemích vycházejí kalendáře z odlišné tradice, proto se na Slovensku Emilové slaví 31. ledna a v Polsku 11. října.

V českém prostředí se jméno začalo skutečně užívat teprve v 19. století. Pomohla mu i literatura, nejprve Rousseauův spis o výchově s hlavní postavou Emila, později dětská klasika o Emilovi a detektivech. Nejvíc Emilů se rodilo v první polovině 20. století, kdy jméno působilo světácky a moderně.

Ve druhé polovině století Emil z módy vypadl a stal se jménem dědečků. Zůstal ale silně zapsaný v české paměti, především díky běžci, který na olympiádě v Helsinkách vyhrál tři zlaté medaile.

Emil dnes zní zajímavě právě tím, že je krátký, tvrdý a nepřeslechnutelný. Zapadá do vlny jmen, která se dobře vyslovují v češtině i v cizině a nepotřebují zdrobňování. Rodiče ho volí často z rodinné linie, po pradědovi nebo dědovi, a zároveň tím dítěti dávají jméno, které ve školní třídě nesplyne s ostatními.

Zvukově působí Emil věcně a trochu sportovně, což je dědictví po Zátopkovi. Starším nositelům jméno sedí jako klobouk, malým chlapcům dává něco z předválečné elegance. Ženským protějškem zůstává Emilie, která se vrátila do oběhu o pár let dřív než Emil sám.