František

Jméno vychází z latinského Franciscus, což znamená „franský“, tedy Frank, později prostě Francouz. Kmenové jméno Franků se ve středověké latině spojilo s přídavným jménem francus ve významu „svobodný“, protože Frankové v dobyté Galii nepodléhali daním. Odtud se jménu tradičně přisuzuje dvojí význam: Francouz a svobodný člověk.

Do evropských jazyků se Franciscus rozšířil až ve 13. století a stalo se to jako přezdívka. Do češtiny se dostalo prostřednictvím latiny a němčiny, kde znělo Franz, a od pozdního středověku se u nás objevuje v podobě František i Frančišek. Zdomácnělo tak důkladně, že tvar Franta začal fungovat jako obecné pojmenování chlapíka, kamaráda i nešiky.

Ženskou obdobou je Františka, v cizině Francesca, Françoise nebo Frances. Blízko má František také k jménům Franc, Francek a k příbuzným zkráceninám typu Frank, které v angličtině splynuly i se samostatným jménem. Sporné není ani tak východisko jména, jako spíš to, který z obou výkladů byl původnější, dnes se nejčastěji uvádí souvislost s kmenovým jménem Franků a odtud posun k významu svobodný.

Za rozšíření jména stojí jeden jediný člověk. Syn bohatého obchodníka se suknem z Assisi byl pokřtěn jako Jan, ale otec, který obchodoval ve Francii, mu začal říkat Francesco, Francouzek. Pod tímto jménem se z něj stal František z Assisi, zakladatel řádu menších bratří, patron zvířat, ekologie a Itálie. Zemřel v noci ze 3. na 4. října 1226 a právě 4. října se jeho svátek slaví v celé západní církvi, tedy i v českém občanském kalendáři.

Polský kalendář uvádí Franciszka na 29. ledna, což je den spojený s jiným Františkem, biskupem Františkem Salesiánským. Podob svatých Františků je totiž víc, od Františka Xaverského po Františka z Pauly, a jednotlivé národní kalendáře si mezi nimi vybíraly podle místní tradice.

V českých zemích jméno prudce zesílilo v barokní době a hlavně za Habsburků, kdy se ke světcům přidali panovníci František I. a František Josef I. V 19. století a v první polovině 20. století patřilo k nejběžnějším mužským jménům vůbec, což dodnes poznáme na jménech spisovatelů, vynálezců i hospodských postav.

František zní tradičně, ale ne zaprášeně. Dlouho platil za jméno dědečků a chalup, v posledních letech se ale vrací spolu s dalšími jmény ze starých matrik, jako je Vojtěch, Antonín nebo Josef. Rodiče na něm oceňují, že je pevné, krátké ve výslovnosti a má zásobu domácích tvarů pro každý věk, od Fanouška v kočárku po Františka v obleku.

Velkou roli hraje rodinná linka, František se často dává po otci, dědovi nebo pradědovi. Na Moravě a ve Slezsku drží své místo tvar Francek, který zní o poznání drsněji a srdečněji. Jediná nevýhoda jména je také jeho přednost: Franta je natolik zobecnělý, že se s ním pojí celá řada ustálených rčení, a ne každý nositel je bere s nadšením.