Hedvika

Jméno vzniklo ze staroněmeckého Hadwig, případně Haduwig. Skládá se ze dvou prvků, které oba míří ke stejnému okruhu významů. První, hadu, znamenalo boj nebo bitvu, druhý, wig, rovněž boj či zbraň. Výsledkem je jméno, které se tradičně vykládá jako „vítězící v boji“ nebo prostě „bojovnice“. Zdvojení podobného významu nebylo u starogermánských jmen nic výjimečného, skládala se z prestižních slov a jejich součet se chápal jako přání síly, ne jako popis povahy dítěte.

Do češtiny se jméno dostalo z němčiny, a to hlavně díky šlechtickým rodům a díky úctě ke svaté Hedvice Slezské. Právě přes Slezsko a Polsko se šířila jeho popularita v celé střední Evropě. Polská podoba Jadwiga vznikla hláskovým přizpůsobením německého Hedwig slovanské výslovnosti, slovenština má podobu Hedviga, skandinávské jazyky Hedvig.

Druhý prvek wig se objevuje i v jiných starogermánských jménech, nejznámější z nich je Ludvík, původně Hlodowig. Hedvika tak patří do stejné jmenné vrstvy jako Ludmila či Vilém, tedy do skupiny jmen, která se u nás udržela od raného středověku dodnes. Zkrácená domácí podoba Heda se občas osamostatnila a používá se jako samostatné jméno.

Hlavní postavou spojenou s tímto jménem je svatá Hedvika Slezská, manželka slezského knížete Jindřicha I. Bradatého a matka Jindřicha II. Pobožného. Žila na přelomu dvanáctého a třináctého století, zakládala kláštery a špitály, starala se o nemocné a po smrti manžela odešla do cisterciáckého kláštera v Třebnici. Zemřela v roce 1243 a už ve třináctém století byla svatořečena. Je patronkou Slezska a jednou z patronek Polska, uctívá se i na Moravě a v českém pohraničí.

Datum v českém občanském kalendáři navazuje právě na její památku, která se v církevním kalendáři slaví v polovině října. Polsko má sedmnáctého července navíc svátek Jadwigy, tedy královny Hedviky z Anjou, která vládla na konci čtrnáctého století a byla kanonizována až ve dvacátém století. Jedno jméno tak má ve střední Evropě dvě velké svaté patronky.

U nás bylo jméno rozšířené zejména v devatenáctém století a v první polovině dvacátého, často v katolických rodinách a v oblastech s německým vlivem. V druhé polovině dvacátého století ustoupilo módnějším jménům a stalo se jménem babiček a prababiček.

Hedvika dnes patří ke jménům, která znějí jako z rodinného albumu. Má v sobě důstojnost a trochu přísnosti, zároveň ale i kouzlo něčeho vzácného, protože se s ní běžně na hřišti nepotkáte. Rodiče, kteří ji volí, obvykle hledají jméno s historií, jasnou výslovností a bez módního nálepkování.

Velkou službu jménu dělá krátká forma Heda, která působí svěže a mezinárodně a hodí se stejně dobře dítěti i dospělé ženě. Hedvika se tak řadí ke jménům, jako je Ludmila nebo Františka, tedy k těm, která se po dlouhé pauze vracejí právě proto, že byla chvíli zapomenutá.