Heřman

Jméno vzniklo ze starogermánského složeného tvaru Hariman, případně Herimann, v němž se spojuje slovo pro vojsko či válečnou družinu se slovem muž. Obvyklý výklad tedy zní muž vojska, bojovník, válečník. Šlo o typické germánské bojovnické jméno stejného typu jako Ludvík nebo Vilém, kde se jednotlivé složky skládaly jako stavební kameny.

Do češtiny se jméno dostalo z německého Hermann, a to hlavně díky šlechtickým rodům a církevním kontaktům. Čeština si je přizpůsobila vlastnímu hláskosloví, takže z Hermanna vzniklo domácí Heřman s měkkým ř, které jméno zbavilo cizího zvuku. Podoba Herman bez háčku se u nás objevuje spíš jako příjmení nebo v cizojazyčném prostředí.

Příbuzné podoby najdeme po celé Evropě, od italského Ermanna po francouzského Armanda, který z germánského Hermanna vznikl hláskovým vývojem. Se slovem heřmánek jméno etymologicky nesouvisí, název léčivé rostliny přišel z řečtiny přes latinu, jen zvuková podobnost obou slov je tak silná, že si ji čeština ráda pohrává v domácích oslovoveních.

Datum 7. dubna se v kalendáři tradičně spojuje s blahoslaveným Heřmanem Josefem ze Steinfeldu, premonstrátským řeholníkem z 13. století, který byl znám svou zbožností a duchovní poezií. Jeho úcta se šířila z Porýní a s ní putovalo i jméno do dalších zemí. Stejný den slaví Hermana také polský kalendář, což svědčí o společném středoevropském základu.

V českých zemích patřilo jméno Heřman k oblíbeným ve šlechtických rodech. Nosili je členové rodu Černínů, Bubnů z Litic i další páni, jejichž majetky daly název místům jako Heřmanův Městec nebo Heřmanice. Mezi světci nese jméno i středověký učenec Heřman z Reichenau, zvaný Chromý, hudební teoretik a astronom, který má svůj svátek jinde v roce.

V 19. století jméno podpořilo národní obrození jako domácí protiváhu německého Hermanna, potom ale pozvolna ustupovalo. Ve druhé polovině 20. století se dávalo už jen zřídka a stalo se jménem, které spíš známe z rodinné historie a ze starých matrik.

Heřman dnes působí jako jméno z jiné doby, a právě to je jeho síla. Má v sobě kus historie, zámeckých sálů a pečetí, a přitom není nijak strojené. Když ho rodiče vyberou, obvykle jde o vědomé rozhodnutí, ne o následování módy.

Jméno se objevuje především v rodinách, kde se drží tradice po dědečkovi nebo pradědečkovi, a také mezi rodiči, kteří hledají staročeská jména mimo hlavní vlnu. Nositelé se často dělí na dva táboryː jedni trvají na plném Heřmanovi, druzí si zvykli na hravého Heřmánka. Ve zkrácené podobě jméno okamžitě zteplá a hodí se stejně dobře dítěti jako dospělému.