Ignác

Základem je latinské jméno Ignatius, které nosil starořímský rod Egnatiů. Původní podoba Egnatius patrně nebyla latinská, jazykovědci ji spojují s etruštinou nebo s jiným italickým jazykem, a její prapůvodní význam je proto nejistý. Ve starověku se však jméno přiklonilo k latinskému slovu ignis, tedy oheň, a právě z toho vychází dodnes nejrozšířenější výklad ohnivý, zapálený, planoucí.

Do českého prostředí přišel Ignác z církevní latiny a naplno se rozšířil až v době baroka. Podob má po Evropě mnoho: italský Ignazio, španělský Ignacio, francouzský Ignace, ruský Ignatij. Zvláštní kapitolou je baskické Íñigo, křestní jméno Ignáce z Loyoly, které bývá s Ignatiem spojováno, ale jazykově je to jméno samostatné.

V češtině existuje vedle Ignáce i starší domácí varianta Ignát a ženský protějšek Ignácie, dnes už jen zcela výjimečný. Obrozenci navíc Ignáce překládali jménem Hynek, ačkoli to původně vzniklo z germánského Jindřicha. Nejznámějším dokladem téhle náhrady je Karel Hynek Mácha, pokřtěný jako Ignác.

Svátek 31. července patří Ignáci z Loyoly, baskickému šlechtici a vojákovi, kterého zranění nohy přivedlo ke studiu duchovních textů a nakonec k založení Tovaryšstva Ježíšova. Zemřel 31. července 1556 v Římě a datum jeho úmrtí se stalo dnem památky. Odtud se dostalo i do českého občanského kalendáře.

Jezuité jméno v českých zemích doslova rozsvítili. V 17. a 18. století přibývalo chlapců pojmenovaných po zakladateli řádu a přibývalo i kostelů svatého Ignáce, například toho na pražském Karlově náměstí. Jméno tehdy patřilo k městské i venkovské každodennosti a drželo se hluboko do 19. století.

Polský termín 1. února připomíná staršího světce, Ignáce z Antiochie, biskupa a mučedníka z počátku 2. století, kterému starý západní kalendář vyhrazoval právě první únorový den. V českém kalendáři se prosadila loyolská tradice.

Ignác dnes patří mezi jména, která se nosí spíš po dědečcích než podle módy. V matrikách novorozenců je vzácný, zato v literatuře, filmu a rodinných historkách žije dál a má pověst jména pro člověka svéhlavého, vtipného a trochu mimo hlavní proud. Právě ta lehká výstřednost mu dnes hraje do karet.

Rodiče, kteří po něm sáhnou, obvykle hledají něco starobylého a zároveň nezaměnitelného, podobně jako u jmen Kryštof, Antonín nebo Vincenc. Ignác se hezky snáší s krátkými příjmeními a nabízí měkké zdrobněliny pro dětství i důstojnou plnou podobu pro dospělost.