Ivan

Základem je hebrejské Jóchánán, složené ze jména Boha a slovesa vyjadřujícího milost a přízeň. Překládá se nejčastěji jako „Bůh je milostivý“ nebo „Hospodin se smiloval“. Z hebrejštiny se jméno dostalo přes řecké Ióannés a latinské Iohannes do celé Evropy a dalo vzniknout obrovské rodině podob od německého Johanna přes anglického Johna a italského Giovanniho až po španělského Juana.

Do slovanského prostředí jméno přišlo s byzantským křesťanstvím a církevní slovanštinou. Řecké Ióannés se ve východoslovanské výslovnosti zjednodušilo na Ivan a v této podobě se rozšířilo v Rusku, na Ukrajině, v Bulharsku, Srbsku i Chorvatsku. Ivan tedy není samostatné jméno, ale rodný bratr českého Jana, jen s jinou cestou přes dějiny.

Čeština má obě varianty vedle sebe a vnímá je jako různá jména. K Ivanovi patří ženský protějšek Ivana, který je u nás běžný, a příbuzné jsou také Jana, Johana, Janek nebo Honza. V jihoslovanských jazycích se od Ivana odvozují příjmení typu Ivanović, což ukazuje, jak hluboko je jméno v tamní tradici zakořeněné.

Svátek 25. června vychází z tradice českého občanského kalendáře, kde má Ivan své pevné místo. Na Slovensku se slaví o dva týdny později, 8. července. Rozdílná data jsou u jmen s východní i západní tradicí běžná, protože kalendáře se ustalovaly nezávisle na sobě.

Ve východní církvi patří jméno především Janu Křtiteli, jehož narození se připomíná koncem června, a dále mnoha svatým Ivanům byzantského okruhu. České prostředí navíc zná legendárního poustevníka svatého Ivana, který měl podle pověsti žít v jeskyni u Svatého Jana pod Skalou. Jeho příběh je spíš legendistický než doložený, ale jméno díky němu v českých zemích znělo už ve středověku.

Širší oblibu u nás Ivan získal až v novější době, hlavně ve dvacátém století. Část rodin ho volila pro jeho slovanský ráz, jiné proto, že jim připadal kratší a rázovitější než Jan.

Ivan dnes působí zabydleně a tak trochu retro. Spojuje se s generací, která vyrůstala ve druhé polovině dvacátého století, a mladým rodičům proto často připadá jako jméno strýců a dědečků. To bývá první krok k návratu, u podobně krátkých a zvučných jmen se ostatně děje pravidelně.

Výhodou je srozumitelnost napříč Evropou i jednoduchá výslovnost. Nositelé oceňují, že se jméno nezkracuje na nic nepohodlného a že v úřední i neformální podobě funguje stejně dobře. Kdo chce zvolit jméno se slovanským zvukem a zároveň s biblickým základem, má v Ivanovi řešení bez experimentů.