Ivo

Původ jména se obvykle hledá v germánském slově pro tis, tvrdé dřevo, z něhož se ve středověku vyráběly luky. Ivo tak byl původně lučištník, muž s tisovým lukem, nebo prostě člověk pevný jako tisové dřevo. Stejný základ mají francouzské Yves a Yvon, anglické Ivor a v přeneseném ženském tvaru Ivona a Iveta.

Do češtiny přišlo jméno dvěma cestami. Jednou přes latinské Ivo, jak se psalo ve středověkých listinách, druhou později přes francouzské Yves, které bylo v 19. a 20. století módní v celé Evropě. Někdy se Ivo vykládá také jako domácká zkratka jména Ivan, to je ale lidová etymologie: jde o dvě jména s různým původem.

Zvláštností jména je, že se v češtině skloňuje podle vzoru s nulovou koncovkou v prvním pádě a ve vokativu se nemění. Ivo zůstává Ivo, i když ho voláme. Ostatní pády mají tvary Iva, Ivovi, Ivem, což mnohé mate a v dopisech se objevuje chybné Ivu.

Svátek 19. května připomíná svatého Iva Bretaňského, kněze a právníka ze 13. století, který zemřel 19. května 1303. Zastupoval chudé u soudů zdarma a bývá zobrazován s kočkou, symbolem právníků, jak se říkalo pro její schopnost zpozorovat každou skulinu. Je patronem právníků, soudců a Bretaně, kde se jeho svátek slaví dodnes velkými poutěmi.

V českých zemích bylo jméno vzácné až do 20. století. Rozšířilo se hlavně po druhé světové válce, kdy rodiče hledali krátká a nezvyklá jména. Dnes ho nosí spíš generace narozená v 60. až 80. letech a mezi dětmi se objevuje jen ojediněle.

Ivo dnes působí jako jméno z generace tatínků a dědečků, ale zároveň má něco, co novým rodičům vyhovuje: dvě slabiky, žádná diakritika a stejná podoba ve většině jazyků. Nedává se často, ale kdo ho dostane, obvykle nemá ve třídě jmenovce.

Nositelé si zvykli, že jim lidé jméno komolí na Ivan nebo ho ve vokativu ohýbají. Ve skutečnosti platí jednoduché pravidlo: Ivo se ve vokativu nemění a ve druhém pádě má tvar Iva.