Izabela

Základem je hebrejské Elíševa, složené ze slova pro Boha a z výrazu pro přísahu či závazek. Celek se vykládá nejčastěji jako „Bůh je má přísaha“, tedy „Bůh přísahal“ nebo „má přísaha je Bůh“. Z hebrejštiny se jméno dostalo přes řeckou a latinskou podobu Elisabeth do celé křesťanské Evropy.

Ve středověké románské oblasti, zejména v Provence, Katalánsku a Kastilii, se první slabika postupně odsouvala a z Elisabel vzniklo Isabel. Španělé a Portugalci tuto podobu přijali natolik, že ji dlouho vnímali jako samostatné jméno, přestože jde o tutéž Alžbětu. Italové z ní udělali Isabellu, Francouzi Isabelle, a v této zdvojené podobě se jméno vrátilo zpátky do střední Evropy. Do češtiny přišlo psané po domácku s Z, tedy Izabela.

Příbuzenstvo je tedy rozsáhlé. Nejbližší je Alžběta, dále Eliška, slovenská Alžbeta, maďarská Erzsébet nebo ruská Jelizaveta. Někdy se Izabela mylně spojuje s biblickou Jezábel, manželkou krále Achaba. To je ale jméno jiného původu a s Alžbětou nemá společný kořen, i když si obě podoby v evropských jazycích nápadně přiblížily zvuk.

Jméno proslavily hlavně panovnice. Isabela Kastilská, která spolu s Ferdinandem Aragonským sjednotila Španělsko a vyslala Kolumba přes oceán, z něj udělala jméno královské. Ve Francii a Anglii nosily podobu Isabelle a Isabella královny a princezny už od vrcholného středověku, takže se rychle rozšířilo i mezi šlechtou střední Evropy.

Za světici se v katolické tradici považuje především Alžběta Portugalská, španělsky Isabel, a Isabela Francouzská, sestra Ludvíka IX. Jejich svátky ale připadají na jiné dny v roce. Datum 11. dubna vychází z tradice českého občanského kalendáře, kam byla Izabela doplněna jako samostatné jméno vedle Alžběty, nikoli z konkrétní církevní památky.

Rozdílná data v sousedních zemích to potvrzují. Na Slovensku slaví Izabela 9. prosince, v Polsku 16. března. Každý kalendář si jméno zařadil po svém a žádná z variant nemá přednost před ostatními.

Izabela u nás působí slavnostně, ale ne strojeně. Rodiče po ní sahají, když hledají jméno mezinárodně srozumitelné a zároveň dost ozdobné, aby se neztratilo mezi krátkými jednoslabičnými volbami. Pomáhá jí i to, že má přirozenou domáckou zkratku Iza, která zní docela obyčejně a odlehčí případnou okázalost.

Do módy se dostala hlavně od devadesátých let, kdy se v Česku začala vracet jména románského střihu. Dnes se dává spíš v menším počtu, zato stabilně, a vnímá se jako jméno pro dívku i pro dospělou ženu stejně dobře. Její starší sestřenice Alžběta a Eliška zní tradičněji, Izabela má oproti nim nádech jihu a divadla.