Jakub

Jméno pochází z hebrejského Jaakov. Podle biblického vyprávění se Jákob narodil jako dvojče a držel se při porodu paty svého bratra Ezaua, proto se význam obvykle vykládá jako „ten, kdo se drží paty“, přeneseně „druhorozený“. Někdy se dodává i výklad „ten, kdo nahrazuje“, protože Jákob později bratra připravil o prvorozenství.

Do evropských jazyků se jméno dostalo přes řecké Iakóbos a latinské Iacobus. V latině se vedle toho užívala i podoba Iacomus, z níž vznikla anglická jména James a Jim, francouzské Jacques nebo španělské Jaime a Diego. Čeština, slovenština a polština zůstaly u tvaru bližšího původnímu Jakub.

V češtině je jméno doma od raného středověku a dalo vzniknout mnoha příjmením: Jakubec, Jakoubek, Kubeš, Kubát, Kubín, Kubíček. Rozšířené domácké tvary Kuba a Kubík se dnes běžně používají i jako samostatné oslovení.

Svátek 25. července patří apoštolu Jakubovi Staršímu, jednomu z nejbližších Ježíšových učedníků, který byl podle tradice pohřben ve španělském Santiagu de Compostela. K jeho hrobu vede nejslavnější evropská poutní cesta, Svatojakubská, a mušle hřebenatka, znak poutníků, je dodnes jeho symbolem.

Jakubův den byl v lidovém kalendáři důležitým mezníkem. Dozrávaly první brambory a jablka, zvaná jakubky, začínaly žně, a pranostiky varovaly, že po Jakubovi už jsou noci chladné. V mnoha obcích se o jakubské pouti slavilo posvícení.

Jméno bylo v českých zemích běžné od středověku, v 19. století ustoupilo a působilo venkovsky. Velký návrat začal v 80. letech 20. století a od 90. let se Jakub drží mezi nejčastěji dávanými chlapeckými jmény.

Jakub je dnes jedno z jmen, která najdete v každé školce a v každé třídě. Rodiče na něm oceňují, že je české i mezinárodní zároveň, má hezké zdrobněliny a nepůsobí ani staromódně, ani vymyšleně.

Zajímavé je, že si jméno drží popularitu už přes třicet let, což se u módních vln stává málokdy. Kuba jako oslovení dokonce zlidovělo natolik, že mnoho lidí ani nevnímá, že jde o zdrobnělinu.