Jan

Základem je hebrejské Jochanan, „Bůh je milostivý“ nebo „Hospodin se smiloval“. Přes řecké Ióannés a latinské Iohannes se jméno rozšířilo do všech křesťanských jazyků a všude patří k nejběžnějším: anglické John, německé Johann a Hans, francouzské Jean, španělské Juan, italské Giovanni, ruské Ivan.

V češtině se jméno zkrátilo na Jan už ve středověku a vedle něj se užívala i delší podoba Johan, z níž vzniklo příjmení Johanovský. Domácké Honza vzniklo z německého Hans a zdomácnělo tak, že se v pohádkách stalo jménem hlavního hrdiny.

Ženským protějškem je Jana, dále Johana a Žaneta. Ze jména Jan pochází i celá řada českých příjmení: Janák, Janda, Janeček, Janoušek, Jánský, Jandák. Jméno je tak zapsané do jazyka hlouběji než kterékoli jiné.

Svátek 24. června je dnem narození svatého Jana Křtitele, který podle evangelií křtil v Jordánu a pokřtil i Ježíše. Datum spadá na letní slunovrat a spojila se s ním celá svatojánská tradice: pálení ohňů, sběr bylin, hledání zlatého kapradí a pověry o kouzelné svatojánské noci. Světlušky se dodnes jmenují svatojánské mušky.

Vedle Jana Křtitele má církevní kalendář ještě Jana Evangelistu 27. prosince a Jana Nepomuckého 16. května, patrona českých zemí, jehož sochy stojí na mostech po celé střední Evropě. Občanský kalendář zvolil červnové datum, protože bylo v lidové tradici nejživější.

Jméno nosili král Jan Lucemburský, kazatel Jan Hus, vojevůdce Jan Žižka, učitel národů Jan Amos Komenský, básník Jan Neruda i skladatel Jan Dismas Zelenka. Až do 60. let 20. století bylo nejčastějším mužským jménem v Čechách a dodnes patří k nejrozšířenějším v celé populaci.

Jan už není bezkonkurenční jedničkou jako v minulosti, ale stále se dává hojně a působí nadčasově. Rodiče ho volí, když chtějí jméno, které se nedá zkomolit, nedá zesměšnit a bude znít stejně dobře v deseti i v osmdesáti.

Domácké Honza mezitím žije vlastním životem. V rodinách a mezi kamarády se používá mnohem častěji než Jan, a leckdo se dozví oficiální jméno svého kamaráda až z občanky.