Ludmila

Jméno je složeno ze dvou starých slovanských základů. První odpovídá slovu lid, tedy lidé, společenství, druhý je přídavné jméno milý. Dohromady dávají význam „lidu milá“, tedy ta, kterou má lid rád, případně ta, která je lidem milá a vlídná. Jde o typ složeného jména, jaký Slované tvořili běžně, podobně jako Miloslava, Bohumila nebo Vlastimila.

Do češtiny se Ludmila nedostala odjinud, patří k domácí zásobě jmen, kterou si Slované přinesli a dál rozvíjeli. Mužským protějškem je Ludomil či Ludmil, u nás ale prakticky nepoužívaný. Blízko stojí jména se stejným druhým členem, například Miloslava a Bohumila, a jména se stejným prvním členem, jako je Ludomír.

Podoba jména se rozšířila po celém slovanském světě. V Rusku se z Ludmily stala Ljudmila, které velkou popularitu zajistil Puškin básnickou skladbou Ruslan a Ljudmila. Přes němčinu a další jazyky se pak dostala i tam, kde slovanská jména nejsou doma, obvykle v zápisu Ludmilla.

Svátek 16. září připadá na den úmrtí svaté Ludmily, první české křesťanské kněžny. Byla manželkou přemyslovského knížete Bořivoje I. a podle tradice přijala s ním křest z rukou Metoděje. Do dějin vstoupila především jako babička svatého Václava, kterého sama vychovávala a vedla ke křesťanské vzdělanosti.

Roku 921 byla Ludmila na hradišti Tetín zavražděna, podle legend na popud své snachy Drahomíry, s níž se rozcházela v pohledu na vládu i na výchovu Václava. Její ostatky byly později přeneseny do kostela svatého Jiří na Pražském hradě a Ludmila se stala jednou z českých patronek, uctívanou jako ochránkyně babiček, vychovatelek a obrácených.

Díky své patronce bylo jméno v českých zemích živé po celý středověk i novověk. Velkou vlnu zažilo v první polovině dvacátého století, kdy patřilo k nejběžnějším ženským jménům vůbec, a tehdejší nositelky daly češtině zdrobněliny Lída, Lidka a Míla, které se dodnes používají samostatně.

Ludmila dnes patří ke jménům, která znějí zralé a uctivě. Spojuje se s generací babiček a prababiček, protože jeho velká vlna dávno odezněla, a nově se dává jen zřídka, většinou v rodinách, kde se drží rodová jména nebo vztah ke svatováclavské a svatoludmilské tradici.

Zajímavé je, že jeho zdrobněliny přežily lépe než plná podoba. Lída i Míla působí obyčejně a přátelsky, zatímco Ludmila si drží nádech slavnostnosti, který se hodí do dokladů, na pozvánky a do titulků. Pro dítě dnes jméno volí rodiče, kteří chtějí něco domácího, srozumitelného a nezaměnitelně českého.