Adam

Jméno pochází z hebrejštiny, kde slovo adam znamená člověk ve významu lidská bytost obecně. Úzce souvisí s hebrejským adamah, tedy země, půda, prsť. Z této blízkosti obou slov vychází tradiční výklad, podle kterého je Adam ten, kdo byl utvořen z hlíny, případně pozemšťan, člověk vzatý ze země. Odborníci se přou o to, které slovo je prvotní a zda hraje roli i význam červenohnědé barvy hlíny, převažuje ale výklad spojující jméno s prstí a s obecným pojmenováním člověka.

Do Evropy se jméno rozšířilo s překlady Bible a s křesťanstvím. Ve středověku bylo běžné u Židů i u křesťanů, do češtiny se dostalo prostřednictvím latinské a německé podoby Adam, která se od hebrejského originálu odchýlila jen málo. Právě proto vypadá jméno téměř ve všech evropských jazycích stejně, změny se týkají hlavně přízvuku a délky samohlásek.

Ženským protějškem není odvozená podoba, ale Eva, tedy jméno druhého člověka z téhož biblického vyprávění. Z Adama vzniklo příjmení Adam, Adámek, Adamec či Adamík a také zeměpisná pojmenování. V některých zemích se používá i příbuzná ženská podoba Adamina nebo Adamella, u nás se ale neujala.

Svátek 24. prosince patří v českém, slovenském i polském kalendáři Adamovi a Evě společně. Vychází ze staré církevní tradice, podle které den před svátkem Narození Páně připomínal prarodiče lidstva. Smysl byl názorný, nejprve pád prvních lidí, hned druhý den příchod Spasitele. Ve starých kalendářích se proto Štědrý den označoval jako den Adama a Evy a v některých oblastech se hrály takzvané rajské hry o Adamovi, Evě a jabloni.

Ve středověkých českých zemích bylo jméno známé, ale nijak zvlášť časté. Nejvýrazněji vystoupilo v barokní době s Adamem Václavem Michnou z Otradovic a v řadě šlechtických rodů, kde se jméno Adam dědilo z generace na generaci. V 19. a v první polovině 20. století se dávalo jen málo a působilo starobyle, takže mnoho lidí je znalo spíš z Bible a z knih než ze svého okolí.

Velký návrat přišel v 90. letech 20. století. Adam se tehdy stal jedním z nejčastěji zapisovaných chlapeckých jmen a drží se vysoko dodnes. Na oblibě mu pomohla stručnost, dobrá vyslovitelnost v cizině i to, že se nevázal na žádnou konkrétní generaci babiček a dědů.

Adam patří k jménům, která dokážou být zároveň starozákonní a moderní. Rodiče na něm oceňují, že je krátké, jasné a nepotřebuje zdrobňování, i když Adámek a Áda slouží dobře. Funguje v mateřské škole stejně jako na vizitce a v cizině ho nikdo nepřečte špatně, což byl v posledních desetiletích jeden z hlavních důvodů jeho úspěchu.

Dnešní Adamové jsou převážně mladí muži, kluci a chlapci, protože vlna obliby začala v 90. letech a trvá. Jméno nepůsobí ani výstředně, ani opotřebovaně, spíš samozřejmě. Jeho svátek má navíc výhodu a zároveň nevýhodu v tom, že splývá se Štědrým dnem, takže jmeniny často zapadnou mezi dárky a smaženého kapra.